Příslušníci tohoto hominidního druhu již systematicky vyráběli kamenné nástroje. Mezi další kulturní inovace, které Homo erectus využíval k adaptaci na vnější prostředí, patřilo užívání ohně a rozvíjení stále širšího spektra loveckých technologií. Archeologie dokládá jedince druhu Homo erectus z Afriky a Asie, evropské populace později vytvářejí formy vedoucí k neandertálcům. Existují nálezy ohnišť, táborů, obydlí a nástrojů. Unikátně se dochovaly i dřevěné vrhací, balisticky vyvážené oštěpy. Typickým kamenným nástrojem je tzv. pěstní klín, dále sekáče, drásadla, zoubkované nástroje, škrabadla a rydla. K naší představě o schopnostech tohoto starobylého člověka z období před téměř milionem let patří i jednoduchá plavidla. K dorozumívání používal hlavně mimiku a gestikulaci, ale předpokládají se i počátky řeči. Archeologie dokládá taktéž unikátně zachovalé dřevěné oštěpy s hroty tvrzenými v ohni, dále tábořiště a obydlí. Známe i obydlí ve volném terénu se stavebními prvky z velkých mamutích kostí, ohniště, přírodní barviva, místa těžby kamenné suroviny k výrobě nástrojů a pohřby. Zdroje kamenné suroviny k výrobě nástrojů zatím nebyly v tomto období soustavně vyhledávány, ale lovecká skupina obvykle využila nejbližšího, snadno dostupného zdroje a případně založila tábořiště v jeho blízkosti. Tak je tomu u sídlišť v dosahu říčních teras s valouny křemene a křemence nebo pazourku. Výrobní technologie spočívala v tříštění a štípání valounů a bloků úderem jiného kamene. Nalezišti na našem území jsou tyto lokality: Stránská skála u Brna, Přezletice u Prahy a Beroun.
K výrobcům nejstarších kamenných nástrojů patřily i další formy člověka, ale střední období starší doby kamenné je v Evropě spojováno s archaickým člověkem typu Homo neanderthalensis, který obýval Evropu zhruba v rozmezí let 130 tis. až 30 tis. Během této doby postupně osídlil celý pás tehdy obyvatelné plochy Evropy od Pyrenejského poloostrova, přes Malou Asii až na Sibiř. Klimaticky se podmínky během středního paleolitu několikrát změnily na povážlivě drsné a studené a zdá se, že člověk neandertálský byl právě pro tento typ podnebí velmi dobře vybaven a přizpůsoben. Toto přizpůsobení však nebylo zadarmo, znamenalo mnohem vyšší kalorickou spotřebu a tedy větší námahu se zaopatřováním potravy. Neandertálci vytvářeli v rozpětí své časové existence řadu variant a typů, obecně se traduje jejich velká síla a fyzická zdatnost při menším robustním typu těla. Muži dorůstali v průměru 165 cm (při váze 84 kg), ženy 155 cm. Jejich fyziognomii dominoval výrazný nos, nízké, téměř ploché čelo s nadočnicovými oblouky, dlouhá, plochá lebka a ustupující brada. Je dokonce známo, že někteří byli zrzaví a pihatí. Lišili se od člověka druhu Homo sapiens sapiens pouhým půl procentem dědičné informace, i když oba druhy měly za sebou více než půl milionu let samostatného vývoje.
Odhaduje se, že ani v době vrcholného neandertálského osídlení nepřesáhl jejich celkový počet několik desítek tisíc. S oblibou osidlovali jeskyně, výhodná návrší nebo okolí minerálních pramenů. S jejich kulturou je spojen rozvoj sofistikovanějších nástrojů postupně stále častěji vyráběných technikou štípání kamene, při které se na rozdíl od primitivnějšího způsobu, kdy se odštěpováním opracovával základní valoun, používaly jako nástroje právě odštípané kusy materiálu. Spokojovali se kamennou surovinou, která byla k dispozici v blízkosti jejich sídel, a rovněž zvěř lovili spíše v okolí sídlišť. Migrace v souvislosti s tahy velkých stád zvěře se nepředpokládá. Za oděv jim sloužily nejspíš jen hrubé kůže. S ústupem chladného počasí jsou však neandertálci přes svoji poměrně značnou vyspělost postupně vytlačováni lidmi moderní anatomické stavby, zcela už podobnými až shodnými s člověkem dnešním.
Oba druhy člověka se potkaly na našem kontinentu před asi 40 tisíci lety, když na své pouti z africké kolébky lidstva dorazili do Evropy první pravěcí lidé Homo sapiens sapiens. Jejich soužití s neandertálci patří k dosud neprobádaným kapitolám v historii lidstva, ale je známo, že někteří z nás mají geny, které jakousi interakci dokazují. Prozatím se ani nepodařilo přesněji určit, zda se i na našem území tyto dva rozdílné typy lidí setkaly, tak jak je to nálezy doloženo v Portugalsku, Španělsku a Francii. Soudí se, že neandertálcům se stalo osudným právě to, že ve velmi těžkých podmínkách žili ekonomicky a sociálně v poněkud malém měřítku. Tím se při krutých podmínkách trvajících desetitisíce let jejich populace oddělily a nakonec postupně, v izolaci od ostatních, vymřely. To už mohlo mít různé lokální příčiny, jako jsou třeba infekční nemoci, inbreeding, konkurence s nově příchozími lidmi, nebo nedostatek potravy.
Podle analýzy dosavadního archeologického materiálu (nálezy u Berouna) je na našem území Homo erectus doložen již z doby před přibližně 1 mil. 750 tis. let. Z nálezů v jeskyni Kůlna, Šipka a Čertova Díra pak vyplývá, že neandertálci se zde pohybovali v období přechodu středního a mladšího paleolitu asi před 50 až 45 tis. lety. Zhruba za dalších 10 tis. let z našeho území mizí a místo nich se objevují nejstarší kosterní pozůstatky moderních lidí (stáří cca 35 tis. let). Ty se našly v Mladečských jeskyních u Olomouce a patří zároveň k nejstarším exemplářům pozůstatků moderního člověka v Evropě.
Ve chvíli, kdy se neandertálské kultury postupně vytrácejí, objevuje se první severská celoevropská civilizace moderního člověka, aurignacien. Osídlení nově příchozích moderních lidí, tzv. cromagnonců, nositelů stabilní kultury lovců – sběračů, výrobců štípaných nástrojů, v krajině patrně pohyblivějších než dosavadní populace neandertálců, je u nás doloženo na četných místech, zejména na Moravě. Zakládali dlouhodobá tábořiště, budovali obytné chýše a živili se lovem stádní zvěře a podle možností též sběrem rostlinné potravy. V ostrém kontrastu s neandrtálci byli cromagnonci vysokých (180 cm), štíhlých postav s dlouhými končetinami, které ještě nesly stopy adaptace na horké podnebí Afriky.
Celkový rozvoj výroby kamenných nástrojů provází i výroba broušených hrotů z kostí. Časově leží hlavní jádro aurignacienu především kolem let 32 až 30 tis., kam spadá většina nálezů, ačkoli podle ojedinělých dat se první aurignacienské lokality začínají v Evropě objevovat snad už na konci éry přechodných kultur okolo let 37 - 35 tis., tak jak postupně na celém území vytlačují předchozí obyvatelstvo. Pro celý paleolit platí, že v Čechách, kde panovalo drsnější klima než na Moravě, se pravděpodobně vyskytovala nižší hustota osídlení, provázená vyššími ztrátami informací z důsledku intenzivnějšího působení destruktivních přírodních procesů. Nejspíš i proto jsou informace získané z této oblasti mnohem sporadičtější.
Podle způsobu opracování nástrojů archeologie v období před nástupem gravettienu rozlišuje také množství dalších kultur. Na našem území však bohužel mnoho stop nezachovaly. V širším okolí Plzně jsou nejstaršími nálezy, a to už z období starého paleolitu, objevy z devadesátých let 20. století, kdy bylo při stavbě dálnice nad soutokem Berounky a Litavky, odkryto mohutné souvrství starokvartérních sedimentů obsahujících významné nálezy industrií kultury, jejímiž nositeli byli lidé druhu homo erectus. Lokalitou v té době procházel tok poměrně mohutné řeky, dnešní Berounky, mohutným meandrem odbourávající během dlouhých statisíciletí svahy přilehlého nevelkého kopce, jehož materiál nálezy zakonzervoval na dobu přibližně 1,8 milionu let. Řeka své meandry několikrát překládala, v době před asi jedním milionem let se opět vrátila téměř do původního koryta a část sedimentů opakovaně přemístila. Část však zůstala zachována a vydala velmi zajímavé archeologické nálezy kamenné industrie nejstaršího paleolitu pocházející z období počátku čtvrtohor. Nálezy jsou patrně pozůstatkem sídelní plochy, ležící v blízkosti v té době klidně meandrující řeky. Nalezeny byly nástroje jako jednoduché pěstní klíny, sekáče nejrůznějších typů, špičáky, drásadla a nože vyrobené převážně z valounů křemence. Nalezena byla i menší kolekce poněkud mladšího stáří.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat